Generační rozdíly v rodinách byly a budou vždycky téma, stejně tak spory s rodiči. Co si však počít v okamžiku, kdy se jeden z rodičů rozhodne nastěhovat k vám domů? Co když jste muž po padesátce a jste zvyklý na to, žít sám? A co když si náhle uvědomíte, že vás vaše matka opravdu potřebuje? Ta máma, která nikdy nechtěla, abyste jí “mámo” oslovovali… Regina Rázlová a karel Roden excelují jako matka a syn ve snímku Tancuj Matyldo, který vám vrhkne slzy do očí – jak ty od smíchu, taky ty z dojetí. Tento dojemný snímek, nominovaný na České lvy, si zaslouží vaši pozornost.
Čeští scenáristé a režiséři se v posledních letech čím dál tím častěji pouští do do složitějších a sociálnějších témat. Což není na škodu, přistupuje-li se k tématu citlivě, dobře a celistvě. Jedním z důkazů dobře odvedené práce je nový snímek Tancuj Matyldo. Vypráví o synovi Kájovi (Karel Roden), který bohužel nikdy neměl se svou matkou (Regina Rázlová) příliš vřelý vztah. Po smrti táty si však uvědomuje, že čas plyne rychleji, než by si sám přál a že navštěvovat svou mámu, která žije několik stovek kilometrů od jeho dospělého domova, začíná být nejen pro ni, ale také pro něj, čím dál tím důležitější.
Opravdové drama však nastává v okamžiku, kdy si Kája uvědomí, že s jeho matkou není něco v pořádku. Z jeho pohledu se chová jinak – nezodpovědně, neuváženě a místy jako blázen. Když při jedné návštěvě Bratislavy dokonce zjistí, že jeho máma svůj byt v centru města darovala pochybné dvojici, začne jít do tuhého a je nucen si mámu odvézt s sebou do Prahy. Jenomže nic není v pořádku také proto, že sám Kája svůj život v pořádku nemá. Je rozvedený s dospívajícím synem a udržuje vztah s mladou kolegyní z práce, která se dostává do věku, kdy je načase mít vysněné dítě.
Karel je donucen nejen pomalu opouštět svůj samotářský život v luxusním, avšak prázdném bytě, ale plnit jej rodinnými členy, se kterými nikdy nebyl zvyklý žít. Citlivý snímek nejen o neléčitelných nemocech, stáří a umírání, ale také o životním bilancování a rodinných vztazích a pocitech vychází z rukou režiséra Petra Slavíka a scénáristky, Nataši Slavíkové, kteří jak je vidno, vycházeli ze svých vlastních rodinných zkušeností.
Nenechte se však zmást, snímek není pouze smutným a tragickým vyprávěním, naštěstí nesklouzává ani do citového vydírání, nýbrž je také zábavným a vtipným příběhem protkaným hromadou komických scének, které jsou jak jinak než “ze života”.
Herci Regina Rázlová a Karel Roden mistrně interpretují celou škálu bohatých emocí, aniž by však zastiňovali své herecké kolegy, mladého Antonia Šopoského a Zuzanu Kanócz.
Film Tancuj Matyldo byste si určitě neměli nechat ujít, svědčí o tom také nominace na letošní ročník Českých lvů, kam se snímek zaslouženě dostal. Všichni stárneme stejnou rychlostí, všichni řešíme podobné věci a nikdy nevíme, co nás tam v budoucnu čeká…
Ohledně filmu jsme vyzpovídali toho nejmladšího z herců, právě totiž jeho názor nás nejvíce zajímal, možná snad proto, že je od tématu stárnutí vzdálený nejdál…
Kdybys v tomto snímku nehrál, šel bys na něj do kina? Zaujalo by tě to?
Snímek by mě určitě zaujal tématem, protože je silné a nosné. Týká se mnoha lidí a je to opomíjený problém, ale teď když jsem film už viděl, tak si myslím, že kdybych v něm nehrál a neměl ten odstup, tak by to pro mě byl velmi silný zážitek.
Co bylo pro tebe osobně na scénáři nejsilnější?
Pro mě byla vždycky ta hlavní myšlenka v tom, co takováhle situace dokáže udělat s rodinou. Jak musí všichni najít sílu a semknout se, aby tomu svému nejbližšímu umožnili co možná nejdůstojnější odchod.
Jak se ti spolupracovalo s takovými hereckými hvězdami jako jsou paní Regina Rázlová a Karel Roden?
Pracovalo se mi s oběma skvěle. Myslím si že oni dva dali filmu podobu, jakou má dnes, právě jejich profesionálním přístupem a lehkostí v celém procesu. O tom jací jsou herci tu snad ani mluvit nemusím 🙂
Co bys osobně v rámci tohoto tématu vzkázal svým vrstevníkům?
To, že se nás to týká. Všech. I když si myslíme, že ne. Čas tiká všem stejně, to je jediná spravedlnost v životě, a staří jednou budeme všichni. Tak na to mysleme a k těm, co jsou staří už dnes, se chovejme tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali mladí k nám.