Do českých kin vstoupil jeden z nejočekávanějších snímků této sezóny – Úsvit. Úsvit velmi odvážně pracuje s tématem odlišnosti ve společnosti, konkrétně hermafroditismem a s jeho nepřijetím. Cílevědomý snímek nastavuje zrcadlo nejen společnosti meziválečného období, ale také společnosti současné. Protože, jak sám udává festivalový cizojazyčný název filmu, který je odvozen od díla antropologa Bruna Latoura – We have never been modern…

Pro režiséra filmu Matěje Chlupáčka je to teprve druhý celovečerní film. Jeho režisérský debut Bez doteku natočil již v roce 2013 a spolupracoval také nad vznikem seriálů Terapie nebo Zrádci. Za scénářem se skrývá taktéž mladý Miro Šifra, který stojí například za úspěšnou televizní minisérií Rédl.

Režisér, který nechce dělat kompromisy

Zajímavostí a zároveň devizou snímku je zahraniční spolupráce v podobě hudebního skladatele Simona Goffa (Joker, Černobyl), Natashi Leonnet (La La Land), která dělala korekce filmu a hollywoodské designérky plakátu Desi Moore (Tár, Hra o trůny). K zahraniční spolupráci režisér Matěj Chlupáček říká, že nechtěl dělat kompromisy, ale přál si divákům přinést opravdovou moderní podívanou, což je na filmu rozhodně znát.

Kontrarozvědka vs hermafroditismus

Příběh snímku se odehrává během čtyř dnů roku 1937, kdy do slovenského podtatranského nově budovaného města Svit přijíždí mladý ředitel továrny Alois (Miloslav König) se svou těhotnou manželkou Helenou (Eliška Křenková), aby zde po vzoru baťovského Zlína vybudovali modernější svět.

Na druhý den po příjezdu se v továrně objeví mrtvé tělo novorozeněte, které má obojí pohlavní orgány, což vzbudí nejen poprask, ale také obavy. Nedostudovaná medička Helena se nejdříve obává, zda z továrny neunikají toxické látky, aby postupně pod vlivem správné literatury, začala na vlastní pěst pátrat po rodičích novorozence. Situace je natolik vážná a může ohrozit celé budování továrny a výrobu samotnou, že do Svitu přijíždí také kontrarozvědka, která je přesvědčena, že zmrzačené novorozeně bylo nastrčené. Příběh je inspirován skutečnými událostmi intersex lidí v meziválečném období.

Odvážné a tabuizované téma hermafroditismu není díky rozsáhlému marketingu filmu rozhodně šokujícím zjištěním, naopak je uchopeno velmi věcně, bez zbytečného klišé, patosu či aktivismu. Velmi uvěřitelně napsaný scénář a dobře zahraná postava nedostudované medičky Heleny z něj dělá nejen příjemnou, ale také napínavou a poučnou podívanou. Úsvit není úplně klasickým dobovým filmem, je spíše atraktivně pojatým historickým snímkem s neotřelým tématem. Příjemně poučí, aniž by komukoliv cokoliv nutil, či zbytečně aktivizoval.

Moderní manželka

Zvídavá, odvážná a neúnavná Helena v podání Křenkové je rozhodně nejzajímavější postavou celého snímku. Její vytrvalost a bezskrupulózní jednání posouvá děj neustále vpřed. Příjemným překvapením je také debutující transexuální herec Robert Langdon v roli intersexuálního dělníka.

Úsvit je zajímavý zejména v tom, že nám optikou třicátých let prezentuje téma, které je však stejně palčivé také v současnosti. Prvorepublikové prostředí, kostýmy a kulisy jsou jen naoko příjemnou kulisou, která filmu a prostředí dodává atraktivnější, místy divadelnější, ale rozhodně atraktivnější nádech, než kdyby se odehrával v současnosti. Při hlubším zamyšlení si totiž cestou z kina musíme chtě nechtě přiznat, že jsme se jako moderní společnost o mnoho dál rozhodně neposunuli.

Nad stavem společnosti, nad snímkem i nad natáčením jsme přiměli zavzpomínat samotného ředitele svitovské továrny Aloise, nebo-li Miloslava Königa:

Přemýšlel jste díky natáčení Úsvitu nad stavem současné společnosti?

Samozřejmě. Současnost se baťovské době velmi podobá. Máme pocit, že se máme dobře, pocit neohrožení a blahobytu, a jen málo si dokážeme představit, že se všechno může naprosto změnit.

Myslíte si, že se společnost od roku 1937 ve vnímání intersex lidí nějak významně posunula?

Řekl bych, že je dnešní společnost ochotnější tyto témata komunikovat, mluvit o nich. Nicméně pořád spíš jako okrajovější.

Čeho jste si během natáčení nejvíce užíval?

Soustředěnosti a zároveň pohody celého štábu. A při natáčení v Tatrách samozřejmě neuvěřitelné přírody.

Dokázal jste své postavě v rámci scénáře porozumět nebo pro vás bylo těžké svou filmovou ženu v pátrání po pravdě nepodporovat?

Snažil jsem se obhájit Aloisovu pravdu a jeho vize. Myslím, že je přirozené stát na straně své postavy, ať už jedná jakkoliv, a já byl na jeho straně.

Přál byste si v něčem zažít “baťovskou” dobu?

Vlastně asi ne. Je to podobné, jako když se vás někdo zeptá jestli byste se chtěl vrátit třeba o dvacet let zpátky. Jsem rád tady a teď.