Když šel studovat herectví, měl o něm úplně zkreslenou představu, jeho první angažmá bylo hned po škole v ostravském Divadle loutek, na což mu maminka zklesle odpověděla, že je opravdu škoda, že své první angažmá nedostal v Národním divadle. Nyní je v angažmá ve stále vyprodaném divadle MÍR, má za sebou spolupráci s Janem Prušinovským, natočil několik filmů a seriálů, vystupuje v oblíbeném stand-up představení, na obrazovkách ho nyní můžete vidět v seriálu Hrdina a velmi brzy také v nové minisérii pro Voyo. Robin Ferro zkrátka nezapře svou chuť hrát, svůj temperament a už vůbec ne své italské kořeny.

Už máš za sebou léta praxe, takže určitě můžeš říct, co tě na herectví nejvíce překvapilo?

Asi nedokážu říct, že by mě překvapilo něco konkrétního…samozřejmě když pracuješ, tak tě vždycky překvapí nějaká situace, ať příjemně či nepříjemně, při té samotné práci nebo v okolnostech, které se jí týkají. Ale asi největší překvapení bylo na úplném začátku, když jsem šel studovat něco, od čeho jsem čekal něco úplně jiného než to bylo, a tam byla ta okolnost, která..když to řeknu hodně sentimentálně, tak mi opravdu změnila život. Že došlo u mě k otevření nějaké komory v mém mozku, která byla dosud zavřená a to bylo velmi příjemné.

Co tě na herectví baví ze všeho nejvíce?

Pestrost. To, že pokaždé, když řeknu, že jdu do práce, což vlastně ani nikdy neříkám, protože velmi nerad říkám o svém povolání, že je to práce, tak to, že každý den zažiju něco jiného. Byť je to občas jen rozdíl v malých věcech, ale z podstaty věci není možnost, aby se mi ta činnost zajedla, protože není možné, aby to bylo pokaždé stejné. A také mám na tom rád to setkávání s lidmi, protože jsem velmi sociální osoba a tohle, to je pro mě vlastně splněným snem.

Dokázal bys říct, co tě naopak na herectví nejvíce štve a jak s tím bojuješ?

(smích) Včera jsme zrovna hráli představení se Štěpou (s hercem Štěpánem Kozubem, pozn.redakce) a říkali jsme si, že nás nejvíc štve…už přece jenom člověk hraje pár let a nabral již nějaké zkušenosti, i když se pořád máme co učit…ale pořád se nám nedokázala podařit najít taková ta věc kdy trefíš dobrou náladu před tím představením tak, že se ti potom hraje dobře. Nevím, jestli to umím dobře vysvětlit, ale někdy se stane, že přijdeš velmi unavený a opravdu se ti nechce hrát a chceš to mít rychle za sebou, potom to představení zahraješ a přijdou za tebou kolegové a poděkují ti za super výkon nebo ti řeknou, že se s tebou dobře hrálo a dobře se partneřilo, i prostě diváci tě třeba čekají po představení a chtějí ti poděkovat, že to byl zážitek. Ale když je to naopak a cítíš se fajn a namotivovaný a chceš se rozdat na tom jevišti, tak potom představení se třeba nic nestane a zjistíš, že jsi byl namotivovaný zbytečně a že jsi spoustu věcí udělal zbytečně navíc, než jsi musel a že se to prostě nepovedlo a jsi z toho v hajzlu. Takže trefit vlastně tu emoci nebo to nastavení člověka, aby se stal spíše ten první případ než ten druhý, ale zároveň z toho nemít tu prudu z prvního případu je asi nereálné (smích). Ale člověk to chce prostě trefit a chce, aby se mu to povedlo

Je něco, čeho se na herectví nejvíce bojíš?

To asi nedokážu říct, že bych se něčeho bál, spíše se těším na nové výzvy. Jistěže často pracuje velká nervozita, ale asi takový největší strach, který mě vždycky obejme, je nervozita těsně před představením nebo před natáčením, hlavně před premiérou. Nebo když se mi podařilo udělat casting a jedu poprvé točit, o mojí trémě by se dalo vyprávět. Nikdy se samozřejmě nic nestane, ale mám v sobě takovou tu kontrolku, která mi připomíná, chovej se normálně, nebuď kretén, potkáš tam nové lidi, kteří v té branži dělají už dlouho a neudělej chybu. Jenomže tím si kolem sebe postavím hradbu pochybností, a pak se bojím, že co řeknu bude trapné a zavře mi to dveře už navěky (smích). A zatím se to nestalo, ale je to takový můj bubák, se kterým se učím pracovat.

Jaký vztah máš jako herec ke svému tělu?

Ono to vypadá, že si ho asi nevážím, protože mám nějakou menší nadváhu, ale vážím si ho samozřejmě. Díky tomu, jak a co jsem studoval, tak jsme měli spoustu předmětů, kde jsme se právě tělem zabývali a svým způsobem jsem pochopil, jak to tělo funguje (a teď nemyslím biologicky nebo anatomicky) a od té doby mě s ním baví pracovat. Nebaví mě sportovat, s tím mám velký problém a snažím se to řešit, zřejmě to bude můj problém do konce života (smích), ale pracovat s ním a  dělat s ním různé vylomeniny to mě baví velmi. Ale je to pro mě vlastně docela těžká otázka a uvědomuji si, že to nějakým způsobem v sobě řeším, asi bych potřeboval na odpověď více času…

Dokonce se často svlékáš, i v novém filmu z produkce divadla MÍR budeš hrát chvílemi úplně nahý, jak to vzniklo, mohou za to hlavně Tygři?

Tak to asi vzniklo spíše tím (smích), že jsem člověk, který se nechá strašně snadno vyhecovat od kamarádů, aby udělal prostě nějakou debilovinu. Čímž pádem se stalo to, že jsem se zbavil nějakého studu…(smích) nebo soudnosti….a i co se týče toho herectví jsem schopen udělat věci, které by jiní nebyli schopni udělat, protože by se třeba styděli. Já to asi vnímám trošku jinak, nemám s tím problém.

Jakou roli bys vnímal jako svou největší výzvu?

V tuto chvíli mám pocit, že jsem se spíše etabloval jako herec komičtějších charakterů a vlastně bych měl asi velký vítr z toho, že bych měl hrát něco, co by mělo vzbudit nějakou jinou emoci. Vůbec si nemyslím, že bych toho nebyl schopen, ale když už to člověk nedělá delší dobu, tak si pak není jistý v kramflecích, takže bych z toho měl nervy. Ale zároveň po tom hodně toužím a chci to dělat, protože na protiúkolech člověk roste, ale určitě bych z toho měl velký respekt.

Žiješ v Ostravě, přece jen je to menší město, kde se spousta lidí zná, jak pracuješ s tím, že tě lidé poznávají na ulici, v baru, v obchodu…?

Většinou jsou to příjemná setkání. Lidé přijdou buď na tramvajové zastávce nebo v nákupním centru, kdy mě zastaví a požádají např o fotografii, takže to spíš člověka potěší než aby ho to otrávilo. Ale samozřejmě se občas najdou i kreténi, kteří řvou z celého náměstí, ale s tím se asi nedá nic moc dělat, to přichází s tím povoláním.

Co bys za sebe poradil začínajícím hercům, existuje z tvého pohledu nějaké “desatero”, které by jim mohlo pomoci?

Desatero nevím a nemám, od toho tady jsou jiní a hlavně učitelé na hereckých školách jsou tady od toho, aby ve vás něco pěstovali. Za mě doporučuji být pokorný, to se mi vždy vyplatilo. Protože to vlastně souvisí se vším, když budete pokorní, budete mít pod kontrolou svoje ego a když budete mít pod kontrolou svoje ego, tak budete schopni nasávat nové informace, což je pro herectví asi to nejzásadnější. A vím, že by se mnou spousta lidí nesouhlasilo, ale já jsem přesvědčený, že to je velmi důležitý faktor při mé práci.

Na čem teď pracuješ, co tě čeká za projekty a na co se mohou těšit diváci?

Tento rozhovor mě zastihl v okamžiku, kdy jsem právě dokončil jeden velký projekt, miniseriál na Voyo, na jehož premiéru se velmi těším, protože to byla velmi pěkná práce se skvělým režisérem, ale nerad bych ten projekt teď prozradil. Druhou polovinu divadelní sezóny budeme v divadle MÍR zkoušet Gogolovu hru Hráči, na což se velmi těším a mám z toho velký respekt, protože to je přesně to, co v divadle MÍR moc neděláme. Zaměřujeme se spíše na komedie bulvárnějšího typu a tohle je spíše situační komedie a ne taková ta klasická řachanda, na kterou je divák našeho divadla zvyklý. Proto mám respekt a zároveň se velmi těším. S mým hereckým kolegou Štěpánem Kozubem také pojedeme naše první turné s naším stand-upem Už drž hubu. To samé představení budeme hrát poprvé také za hranicemi ČR a to dokonce na středomořské výletní lodi, což bude také nová zkušenost.

Jaké jsou tvé nejoblíbenější profily na IG a Tiktoku?

Já se přiznám a vím, že to je velká mezera v mé kariéře, ale já vůbec nejedu sociální sítě, takže nejsem schopný ani říct, jaké jsou moje oblíbené profily (smích). Když už, tak pořád používám Youtube, ale tam spíše jedu volnočasové aktivity, především videohry (smích).

Je něco, co bys určitě nesledoval?

Kdybych vystoupil z autobusu a přede mnou šla maminka s malým dítětem a vedla jej domů ze školky a bylo už trošku šero, protože se brzo stmívá, a já bych je sledoval až ke vchodu, tak bych je nesledoval, protože bych vypadal jako úchyl. A já nejsem úchyl. (smích)

A na závěr, jaké nejbizarnější věci jsi dal follow?

Jeden můj kamarád si fotil každé ráno svou stolici a komentoval to, co v ní všechno je a co předchozí den jedl a dával to na jeden streamovací kanál. Jenomže to pak začalo být repetitivní a už mě to tolik nebavilo, čekal jsem, že třeba na Halloween by mohl svou stolici ozdobit, ale to on nedělal, tak už jsem ho pak nesledoval. Tohle byl můj asi největší bizár. Hm. (smích)