Slavný Rain Man snad nikdy nepřestane inspirovat! Stejně jako Štěpán Kozub překvapovat. Kiny se prohnal nový snímek Spolu režisérů Davida Laňky a Martina Müllera, kteří se rozhodli na filmová plátna přenést divadelní hru Fabia Marryho, který se na natáčení přijel osobně podívat. Příběh dospělého autistického chlapce (Štěpán Kozub), jehož život s milovanou mámou (Veronika Žilková) komplikuje zbylé rodinné vztahy, je silným a dojemným příběhem, který v mnohém svého amerického staršího bratra připomíná.

Příběh, který nastiňuje komplikované a málo diskutované téma domácí péče, je nositelem mnoha společenských otázek, jejichž odpovědi často jako společnost opomíjíme. Neváhali jsme tedy toto odvážné režisérské duo Laňka – Müller vyzpovídat.

Jak vnímáte péči o postižené dítě vy osobně? Jste spíš pro, aby matka žila také svůj život a umístila dítě do ústavu, nebo že by měla zůstat s dítětem 24/7?

DL: Před 14 lety se mi narodila dcera. Od začátku těhotenství manželky bylo zřejmé, že každý týden, který se podaří dítě udržet v jejím těle, bude zázrak. Bára se nakonec narodila ve 26. týdnu, vážila 830 gramů, vešla se pomalu do jedné dlaně. Bojovala o život, musela překonat spoustu zdravotních potíží a dlouho nebylo jasné, jestli to předčasné narození nebude mít vliv na její zdraví. Ale nikdy jsem ani na chvíli nemyslel na to, že i kdyby nějaké zdravotní potíže měla mít, měl bych jí… ani se mi to nechce říkat nahlas. Neodsuzuji nikoho, kdo se rozhodne své dítě do ústavu umístit, každý jsme jiný, ale já bych to nedokázal.

MM: Já s tímhle nemám osobní zkušenost, takže těžko říct. Ale jak už řekl David, je to každého věc. Každý má pro svoje rozhodnutí své důvody.

Proč jste si vybrali jako hlavního představitele Štěpána Kozuba, nevadilo vám, že po většinu času ve svých rolích spíše hendikepované lidi paroduje?

DL: Popravdě já v době obsazení Štěpána znal z jeho rolí v Případech 1. oddělení nebo Četníků z Luhačovic, fanouškem seriálu s(koro) na mizině nejsem, takže ty role, o kterých mluvíte, jsem neznal. A zpětným pohledem vzato mi to nevadí. Je to herec. Herec, který vytváří humor. A humor se nemá zastavit před ničím, aby to nebyl opatrný humor, který nestojí za nic. A jak Štěpána znám, tak podle mě nepřekračuje hranice dobrého vkusu, jakkoliv je diskutabilní, co to „dobrý vkus“ vlastně je.

MM: Já jsem “před Spolu” znal Štěpána hlavně jako komika, i když měl dramatické role, tak mi to přišlo jako hezký protiúkol. Jedinou jeho parodii handicapovaných jsem viděl až ve filmu Tři Tygři: The Jackpot. A ten jsem viděl až rok po natočení Spolu. 

Mezi mámou a Michalem je také na filmovém plátně očividné nadstandardní pouto. Jak dlouho jste věnovali přípravě Veroniky a Štěpána? Vedli jste je nějak, nebo jste to nechali čistě na nich?

DL: Na tohle se těžko odpovídá. Na to, jak správně namíchat obsazení ve filmu, aby zafungovala chemie, prostě musíte mít „čuch“. Musíte podle energie herců odhadnout, jak si sednou, jak na sebe budou slyšet, aby nebyl jeden přehnaně kreativní a druhý vůbec, to by se začalo brzy „třískat“. Každopádně jsem rád, že Veronika, Štěpán i Kamila vytvořili skutečně dobře sehranou trojku.

MM: Veronika a Štěpán se kvůli jejich časovému vytížení viděli poprvé až na place. A hned při první scéně, kterou společně točili, to mezi nimi krásně zafungovalo. Jako kdyby se znali léta. Takže jsme to nechali na nich. Oni si i sami vymysleli některé své rodinné návyky, které ve filmu mají.

Ve vašem filmu se objevují dvě nosná témata. Jedním z nich jsou obětující se matky a druhé jsou dopady autismu na rodinu. Co jste chtěli divákovi říct? Jaké je hlavní poselství filmu?

DL: Naším záměrem bylo především klást otázky divákovi. Nechtěli jsme za něj na ty otázky odpovídat. Proto jsme i formu filmového vyprávění zvolili takovou, aby kamera byla vlastně do určité míry nestranným pozorovatelem a divák si vybral, která z postav je mu sympatická. A když se dnes bavíme s diváky a ti nám říkají, že chvíli jdou s touhle postavou, pak s jinou, tak máme radost. Takže na otázku, co je hlavním poselstvím filmu odpovím, že porozumění a pochopení. I pro toho, s kým třeba úplně nesouzním.

MM: A já doplním, jak říká podtitul filmu: láska neznamená oběť. Takže podle mě je to i film o lásce v rodině, která by se měla dávkovat rovnoměrně. I když to občas nejde.

Skutečně může člověk onemocnět autismem pádem ze schodů?

DL: Ne, nemůže. Ale my ve filmu neříkáme, že postava Michala onemocněla autismem pádem ze schodů. Ten pád jen rozvinul Michalovu poruchu autistického spektra z určité latentní podoby do podoby, ve které ho ve filmu vidíte.

Jedna z věcí, které mě zaujaly je, že film Spolu po několika zásadních dramatických zvratech končí tam, kde vlastně tak trochu začal. Všechny postavy se vrátily do zajetých kolejí, s tím rozdílem, že Tereza s mámou a Michalem obnovila vztah, ale jinak si každá postava dále stojí za svým přesvědčením. Bylo to vaším záměrem?

DL: Takhle to přece v životě je. I když uděláte nějakou změnu, reálie vašeho života se zásadně nemění. Pořád máte svou rodinu. Pořád chodíte do nějaké práce. Pořád chodíte nějakou cestou do práce nebo do kina. Mění se vztahy. Takže i když se postavy našeho filmu vrátí do „zajetých kolejí“, všichni projdou vývojem, po kterém už nikdo z nich nebude jako dřív, a po kterém přehodnotí své postoje jeden k druhému. A to je důležité. Netrvat dogmaticky na svém, ale umět si naslouchat a být ochotný na sobě pracovat.

MM: Vlastně to skončí tak, že nakonec všichni dostanou svoji lásku rovnoměrně.

Režisérské duo se dle svých vlastních slov snaží diváky nalákat na film, který je zavede do specifického světa autismu a který se nebojí být zábavný tam, kde by jiní byli dramatičtí. Snímku Spolu doporučujeme věnovat pozornost, jak již výše zmínil David Laňka, pokládá otázky, ale nenabízí odpovědi. Ty odpovědi, jsou po zhlédnutí totiž v každém z nás.