Alkohol, koks a holky, které se nebojí ve výtahu ukázat prsa. To všechno jsou zážitky z divokých backstageových večírků slavné české rapové kapely Peneři Strýčka Homeboye! V kinech má právě premiéru dokument, který vznikl tak, že dali svému kamarádovi do ruky kameru.

Bude již nevyhnutelně pravdou, že PSH se pro dnešní mladou generaci, milující například Yzomandiase, řadí mezi tzv. staré železo. Je však nesporné, že právě tihle raperští dinosauři položili základy českého rapu a že jsou jejich koncerty stále stejně dobré a nesklouzávají k přílišné nostalgii po něčem, co už není. A také jdou s dobou a i téměř po třiceti letech stále mají svému publiku co říct. Nyní se rozhodli natočit dokument nikoliv z období třetihor, ale spíše o tom, jakými dinosauřími povahami sami jsou.

Dokument je velmi svižnou koláží společného života tří kamarádů, která má ve svém začátku jedno společné téma – Vinnetoua! Sám režisér Štěpán Vodrážka se nechal slyšet, že chce točit dokument o kamarádech s kamarády, a to se mu bezesporu povedlo. Nenucenost je patrná na každém kroku a kromě autentičnosti dokumentu přidává také na hodnotě. S Vladimirem 518, Orionem a DJ Trafikem se nostalgicky projdete po Jižáku, ukážete si, kde kluci začínali sprejovat, přesunete se i na strahovskou klubovou scénu, do nahrávacího studia, obýváku Orionova táty nebo s Vladimirem na dětské hřiště. A spíše než o tom, abyste se dozvídali fakta, jak kapela začínala, vznikala a proč některé songy skládala, se dozvíte, jací kluci opravdu jsou za zavřenými dveřmi. A také jaké je jejich přátelství, které trvá od puberty dodnes. Věděli jste třeba, že Mikea vzali Vladimir a Orion do kapely jenom proto, že měl jako jediný auto? Že Vladimir málokdy odolá dát si čáru? Nebo že Oriona vyhodili z kapely?

Ani Vladimír 518 a Orion po premiéře ve Varech neskrývali nad výsledkem dokumentu své rozpaky. Naopak se sami k četným scénám postavili čelem se slovy, že některé věci jsou a byly součástí života a nedají se vymazat, proto také nechtěli nic z dokumentu vystřihnout, byť přiznávají, že se jim na ně nedívá snadno. Sami však chtěli, aby z dokumentu byla cítit také tato správná a surová sebereflexe. 

U PSH je obdivuhodné nejen to, že po si i po třiceti letech stále drží své publikum, ale také, že jdou s dobou a pořád mají co říct. Na závěr nemáme jinou možnost než si položit otázku. Co bude, až nebude rap? Co bude, až nebudou PSH? A odpověď je někde v nekonečnu.