Mladý a talentovaný Denis Šafařík hraje nejen v divadle, seriálech a filmech, vystupuje také v muzikálovém představení Marta na pražské Kampě, ale do toho se ještě stíhá realizovat také jako režisér a scénárista. Jeho první celovečerní film s příhodným názvem O malých věcech, mapuje černohumorné příběhy obyvatel jednoho domu. Jaký je jeho debut? A jak jej vnímá sám Denis?

Šafaříkův povídkový debut O malých věcech je mimořádným počinem na české scéně. Povídkové filmy samy o sobě nejsou zrovna lehká disciplína, ale tady se to povedlo. Každá povídka je jiná a má jinou, svou a nečekanou pointu. Společná linka, která se táhne napříč příběhy je nejen budova toho stejného domu, ale také docela velká dávka černého humoru, kterému se jednou s chutí od srdce zasmějete a jindy vás mírně zamrazí v konečcích prstů.

Herec, scénárista nebo režisér

Denis Šafařík, coby scénárista, se netají tím, že inspirace k napsání povídek přišla během covidového období lockdownů, kdy jich napsal celkem dvanáct. Posléze se odvážil dát je přečíst ostřílenějšímu kolegovi Peteru Bebjakovi, který se následně rozhodl je společně s Rasťou Šestákem natočit.

Krátké, úderné a černo-humorné povídky

Povídky jsou krátké a zajímavé nejen svým námětem, ale také obsazením, jehož sestava převažuje nepříliš známými tvářemi, což jim dodává na tajemnosti a autenticitě. Naopak tyto tváře jsou protkány ostřílenými herci, jako například Vanda Hybnerová, která ve svém kusu naprosto exceluje a chování své postavy posouvá mistrně až do samotného absurdna. Každá povídka přitom sestává ze dvou herců, kteří mezi sebou přirozeně interagují, zároveň však vedou své vlastní monology sami se sebou. Což je na tom vlastně asi nejvtipnější.

Povídky se týkají, jak jinak, převážně mezilidských vztahů, zejména těch partnerských. Zakládají se na běžných každodenních situacích, se kterými je pro diváka velmi snadné se ztotožnit, ale zároveň se vyhýbají přílišnému klišé ani neupadají do hlubokého dramatu.

Snímek i jednotlivé povídky mají velmi příjemné svižné tempo, všechny se se svým příběhem i důvtipným vyvrcholením vlezou do pouhých 75 min, což způsobuje, že divák odchází z kina zorientován a příjemně nasycen, aniž by mu vadil fakt, že by se do něj ještě jedna povídka klidně vešla. 

Zkrátka příjemná chuťovka na vlahý letní večer cestou z parku!

A co o svém debutu říká sám Denis?

Proč sis vybral na svůj filmový debut zrovna povídky?

Je asi důležité zmínit, že film O Malých věcech vznikal tak trochu naruby. Když jsem začal psát povídky, ani jsem tenkrát netušil, že se z toho stane film, natož že se dostane do kin. 

Byl covid, jako herec jsem byl bez práce a tak jsem se uchýlil ke psaní, které mě vždy bavilo. Tak jsem napsal několik dialogových příběhů z jednoho domu. Pak se připojil kameraman, dramaturg, herci a nakonec i producent DNA. Tím chci vlastně říci, že povidkový film tak,  jak vypadá dnes, jsem začal tvořit dříve, než jsem si to uvědomil.

O čem příběhy jsou?

Rozptyl povídek je široký, dotýká se širokého spektra emocí, situací a témat. Ale jeden pro mě zásadní společný motiv je ve všech příbězích, a tím je neschopnost řešit malé, natož velké problémy. Bezvýchodnost za zavřenými dveřmi, tíseň, hraní si na něco nebo s někým a to vše v absurdním kolotoči příčin a důsledků. Vlastně ani nevím, zda by bylo nosné a vůbec zajímavé některé příběhy rozpracovat do jednoho celovečerního filmu. Líbí se mi to zběsilé tempo, rychlé střídání postav, situací, životních osudů, emocí. 

„Povídky inspirované životem“

Podle čeho jsi povídky za sebe řadil?

Původně jsem napsal a natočil povídek 15 a následně 3 povídky vyřadil, a to zkrátka z důvodu, že nebyly tak dobré. Nebudu daleko od pravdy když řeknu, že všechny příběhy ze mě vycházejí nebo se alespoň nějak mým životem inspirují. 

Poté přišla ta nejnáročnější etapa – pečlivě povídky seřadit a zde jsme se s Petrou Berkovičovou (střih) řídili dle několika faktorů. Důležité bylo tempo jednotlivých povídek, délka a téma. Chtěl jsem, aby se příběhy více a více propadaly do absurdna a dejme tomu i jisté krutosti. Skladbu příběhů jsme ladili opravdu dlouho a nakonec jsme našli tu správnou kombinaci.

Máte již nějakou odezvu diváků? 

    Překvapilo mě, že mnoho diváků vnímalo film jen jako izolované příběhy, přitom je tam jedna zásadní věc. A ta věc filmem od první minuty prochází a v poslední povídce se uzavře v té nejkrutější podobě.

   Zkrátka jsem nad filmem přemýšlel jako nad koláží. Koláž, která však není nahodilá, ale má pečlivě promyšlenou skladbu. Ale je to můj debut a tak k tomu i přistupuji. Nějaké věci už bych dnes udělal jinak. To je však na tom to skvělé, že se můžeme neustále posouvat dál a objevovat!