Herečka Petra Bučková, kterou nikdy nepřestaly fascinovat knihy, přestože jejich čtení na nějakou dobu odsunula stranou. Teď si k nim znovu nachází cestu – nejen skrze podcasty, ale i prostřednictvím Listování, kde se snaží probudit lásku ke knihám u dětí i dospělých. V rozhovoru otevřeně mluví o hereckých klišé a nevyhnutelném strachu z nejistoty, ale i o radosti z improvizace. Jaké knihy ji teď pohltily a proč by nejraději hrála v temném, špinavém Londýně viktoriánské éry?

Co ti dělá radost v životě?

Mě teď zase začalo bavit čtení. Což je zvláštní, protože jsem v projektu Listování, který se zabývá knížkama, chceme dokázat dětem a puberťákům, že knížka ještě není „dead“. Hrajeme jednu knížku, kterou u toho i přečteme. 

Ale to moje čtení mimo práci, promě, šlo poslední léta bohužel stranou. Samozřejmě jako všichni jedu audio. Miluju poslouchat. Už od malička a teď v době podcastů o to víc. Podcasty, rozhlasový hry. Ale audio nedělá s mozkem to stejný, jako když čtu a převádím do mozku. Chce to koncentraci, soustředění, rušivý elementy jdou mimo tebe, chceš se zkrátka dostat do toho příběhu, imaginace jede na plný pecky. Musím mít aspoň půl hodiny klidu, bez rušení, abych se zvládla začíst a nechat ta písmenka tvořit mi v hlavě reakci. A když čtu, zdají se mi jiné druhy snů. 

Dokonce mívám takovej absťák, že i když skončím třeba večer pozdě, tak já si pak jdu napustit vanu a ještě si tam vezmu tu knížku. Trochu jako droga, musím si ji ještě dát, než půdu spát.

Jaký knížky teď čteš a co bys doporučila?

Mám toho víc a totálně různý žánry, ale momentálně bych doporučila Bílou vodu od Kateřiny Tučkový, Ovčáckou chajdu od Tima Wintona (vostrej příběh z australský buše) a taky třeba Černou lunu od Františka Kotlety, plnou démonů, sexu a zbraní.

Máš čas sledovat nějaký filmy či seriály?

Čím víc v audiovizi pracuju, tím méně často se na to koukám. Dělám to stylem binge, většinou. Zapisuju si filmy a seroše, co bych chtěla, aby mě neminuly. A mám takovou svoji metodu, už několik let, že si vždycky předplatím streamovací platformu na měsíc a v tu chvíli, kdy zaplatím, tak ji rovnou i zruším. Vím, že mám ten jeden měsíc a za tu dobu prostě zkouknu všechno dle mýho seznamu na HBO, na Voyo, na Netflixu, na Apple… a nechám se pak přemluvit i alogoritmama, co mi nabídnou. Vždy, když se mi to nashromádí, případně když se tam objeví něco, co fakt miluju a nutně to potřebuju vidět, tak v tu chvíli to spouštím. To není z důvodu, že bych chtěla šetřit, je to čistě proto, že nechci prokrastinovat. Takže jenom na měsíc, pak si třeba dám i měsíc bez ničeho a jen tak co kde zachytím, nebo jedu youtube nebo zajdu do kina, ale nechci mít nic nastálo.

Kdyby sis mohla vybrat nějakou dobu, či postavu, kterou bys měla ztvárnit?

Mě by strašně bavila nějaká dobovka. Samozřejmě kvůli těm kostýmům. Třeba miluju styl seriálu Tabu, který nějak úplně zapadl. To nechápu. Pro mě je tohle jako panebože, nechte mne točit Tabu v bahně tý viktoriánský doby, prosím. Špinavej Londýn, jizvy, prostitutky, špína, vředy, paruky, prostě tak jak to bylo. Tohle by mě strašně bavilo u nás. Pro naše poměry by to klidně mohl napsat Stančík, ten má podobnej styl a navíc humor.

Kdybych měla tu možnost, tak bych se ráda objevila jako nějaká vládkyně, královna, ať už jako matka královna, nebo nějaká přestárlá princezna. Archetyp Matka si užívám dosyta ve své tvorbě. Ale vládkyně by mě lákala. Myslím si, že neexistuje vládce, kterého by nepoznamenala moc. Vývoj k moci a v moci, co s tebou udělá, jak tě změní. Může to být i někdo, kdo se na trůn nedostal. Pak se tam dostane. Silnej příběh.

A co ti připadá jako herecký klišé?

Že se musíš zničit pro tu roli, abys vypadal zničeně. Jako netvrdím, že to tak bylo vždycky. Taky jsem se ničila, ale čím víc mi docházelo, že já si můžu urvat žíly  a brečet na tu kameru, jak chci, ale když se to nepřenese a lidi z toho nic nemaj, tak jsem si to jenom já odbrečela pro sebe. Radši nyní nechám s důvěrou tu dělat masérky svou práci. Někdo taky řekne technicky, že máš stát prostě tak, abys byla vidět na světle. A stačí. Být živý a být vidět a slyšet. Technicky dobře  navazovat, aby se to dalo nastříhat. 

Co tě naplňuje víc: divadlo nebo film?

Vždycky to, co v tu danou dobu dělám. Ony se mi dost prolínají. 

Divadelní představení je už hotový a zažitý, tak mi stačí tu hodinu před tím se do toho přepnout. Tu postavu máš, už jsi ji „porodila“ na premiérách a pak ji jenom držíš. Musíš se jen naladit, sladit s kolegou nebo se naopak pohádat, když vám to pomůže – třeba já s Kubou Žáčkem. Love-hate relationship. Každý představení vyjde jinak, ale pořád v daných mezích. A to je krásný.

Ale když točím, jde jenom jednou. Ten den, tu hodinu. Jasně, může se to zastavit, zopakovat, ale už to tam prostě navždycky bude. Žádná repríza, žádný dodatečný hledání nuancí, žádný aha momenty po desátý repríze. Na place není většinou čas něco hledat… Musíš být maximálně připravená a riskovat. Není žádná druhá šance. 

A já osobně miluju i audiopráci.

Potlesk při premiéře divadelního představení, nebo při premiéře filmu?

Asi ani jeden. Mě ty potlesky nikdy nějak extra nebraly. Vnímám potlesk jako součást práce -je to součást představení. 

Je jasný, že na premiéry, ať už divadelní nebo filmový, chodí spousta kámošů a známejch, takže ta reakce není úplně směrodatná. Stejně tak recenze po první, unavený repríze, kdy se herci ještě nestihli sžít s inscenací naplno. Já si toho samozřejmě potlesku vážím, ale mnohem víc mi dá, když mi někdo třeba po nějaký době napíše, nebo když se někde potkáme a řekne mi, co se ho fakt dotklo.

Co si myslí lidi o herectví a jsou to klišé?

Těch klišé je mraky. Každej vidí jenom to pozlátko, červený koberce, krásný hadry, co jsou půjčený, ale kdyby někdo jel s náma na turné s Listováním, kdy hrajeme 8 představení za den, nebo viděl, jak vypadá 14hodinovej natáčecí den, kdy hrajeme léto, i když je venku nula stupňů a drkotaj nám zuby, měl by ucelenější obrázek. Nebo když sedíš 5 hodin ve studiu a namlouváš audioknihu. Zkus, uvidíš…To si nestěžuju – jenom říkám, že realita je dost jiná, než jak si ji lidi představujou. A to platí o ostatních profesích taky.

Co ti herectví jako takové vzalo a co ti naopak dalo?

Bere si  občas svůj desátek ze zdraví – hlasivky, spánkovej deficit a práce na směny, občas si domů přitáhneš nějakej bacil ze štábu, protože v padesáti lidech prostě někdo bude marod, nespočet úrazů…Ale musíš fungovat, protože jsi před tou kamerou a natáčecí den je drahý. zjistila jsem, že pousta herců má třeba reflux… Ale musíš se umět dát dohromady. Já když se vyspím, dojím, jsem v teple a mám chvíli klid, tak je to v pohodě.

A dalo mi to? Natáčení je samozřejmě úžasné. Nakazí tě to a chceš to zažívat. Miluju jeviště, i když se divadlem nedá uživit. A konkrétní příklad přímého a okamžitého momentu kdy dáváš a dostáváš zároveň je třeba když v Listování hrajeme ve vyloučenejch lokalitách, kde tě ve školní tělocvičně v osm ráno sledujou dvě stě dětí. 

Zaprvé se strašně naučíš improvizovat a musíš tam fakt „být“ a oni ti to nedají zadarmo. Teď se ti vystřídá 5 x 200 dětí různých věků po sobě v tělocvičně s nulovou akustikou a ty to dáš. Zkusíš je natáhnout na ty emoce a ten příběh, musí být i sranda. To mám ráda, když to poctivý.  A pak vidíš, jak ztichnou a jak na tobě visí očima a hltaj ten příběh.

Naše povolání je barevný a nenudíme se -i když občas trošku netuším, co bude a nedá se to naplánovat. To by bylo super vědět trochu víc dopředu, protože by si člověk víc rozložil síly, připravil se. To by bylo super. Všichni si myslí, že jsi za vodou, protože jsi občas hodně vidět a dělají s tebou rozhovory. A ono je to často v době, kdy nic nemáš a máš obavu, co bude dál. 

Strach je velkou součástí herecké práce, setkávání se s ním a jeho překonávání. Ale možná to není strach – možná je to odvaha. Odvaha je součást mý profese.

A co ti připadá jako herecký klišé? 

Že se musíš zničit pro tu roli, abys byl vypadal zničeně. Netvrdím, že to tak bylo vždycky. Taky jsem se ničila, ale čím víc mi docházelo, že já si můžu urvat žíly a brečet na tu kameru, jak chci, tak když se to nepřenese, lidi z toho nic nemaj, tak jsem si to jenom já odbrečela pro sebe. 

Radši nyní nechám s důvěrou dělat masérky svou práci. Někdo taky řekne technicky, že máš stát prostě tak, abys byla vidět na světle. A stačí. Být živý a být vidět a slyšet. Technicky dobře opakovat, ať to navazuje, aby se to dalo nastříhat. Stačí být, musíš mít nějaký obsah a vědět, kam si hrábnout. Přece to neznamená, že když někdo hraje vraha, že musí být vrah. Já taky nemusím být máma, abych hrála maminku. To nedává moc smysl. Takže bych si na tohle dala pozor. Přesto, že jsem emotivní a intuitivní a mám si kam hrábnout, tak čím dál tím víc upřednostňuju tu variantu pracovat ruku v ruce s technikou, technicky správně.

Jedna fotografka Jihoameričanka, se mnou něco fotila a říkala „Phétra, always follow the light. „Follow the light“. Když točím, fotím nebo podobně, tak si na to vzpomenu. Funguje to na mnoha rovinách. Když něčím procházíš a seš opravdu v nějaké noře, uvědomíš si to, začni tak se drát za tím světlem. Nebo aspoň tam, kde je ta tma světlejší. A i kdyby to nešlo hned, tak prostě krok za krokem se k tomu světlu doplazit. „Follow the light“.

Jmenuj 3 profily na sociálních sítích, které bys doporučila

To se u mě dost mění, třeba vždy jednou za půl roku to zas „odsleduji“ a dám follow jinde. Ale momentálně bych mohla doporučit tyto uživatele na Instagramu:

Kishore Kapoor https://www.instagram.com/p/DGTH7a5s57r/?igsh=MWE2bjJxcGtob280NA==

Cvičím s Ell https://www.instagram.com/eliskalechnerova?igsh=MW00MjliNW1ieTJkZg==

Jana Kolesárová https://www.instagram.com/jana_kolesarova_official?igsh=c3VqZm5kaTg2Njlu