Alžběta Jungrová rozhodně patří na poli české fotografie k nejvýraznějším českým fotografům. Společně se svými kolegy založila fotografickou agenturu 400 ASA jíž jsou členy např. známí fotografové Karel Cudlín, Antonín Kratochvíl nebo Tomki Němec. Řadu let se živila jako fotoreportérka, zejména v rozvojových oblastech. Mezi její reportážní práce patří například překupníci heroinu na afgánsko-pákistánské hranici, fotografovala také v pásmu Gazy nebo v barmském uprchlickém táboře v Bangladéši. Poté co opustila reportážní fotografii v konfliktních oblastech, začala dokumentovat mimo jiné ženy, do nichž se nebojí promítat své vlastní niterní pocity. Její fotografie byly několikrát oceněny nejen v České republice, ale také ve světě. Po úspěchu loňské výstavy svých fotografií v klášteře Rajhrad, nyní vystavuje ve staré nemocniční prádelně v nemocnici na Karlově náměstí. Její současná výstava nese název “Já věřím” a souvisí, jak sama autorka říká, tak trochu se vším.
Jaká je vaše poslední fotografie ve foťáku?
Poslední fotografie ve foťáku je Lea Fekete slovenská návrhářka a designérka, kterou jsem fotila kvůli její nové knize. Teď jsem si dala hodně pauzu od tý práce, takže to, co jsem dělala za poslední dobu jsou fakt opravdu čistě komerční věci kvůli penězům anebo lidi, kteří mi jsou sympatický nebo se mi je chtělo fotit. Takže Lea Fekete byla poslední.
A v telefonu?
V telefonu bude podle mě něco, co mám přefocený a co mám udělat. Ty screeny, co mám uložený jako upomínky a výhružky (smích). Ale jako tím telefonem se taky snažím, ale stejně mi to pořád nejde.
Svět za zrcadlem
Vy teď máte novou výstavu “Já věřím” v bývalé prádelně nemocnice na Karlově náměstí, která nese motto “Kde končí realita a začíná fikce.” Tak kde podle vás končí realita? Je to nějaké místo?
Já si myslím, že tohle je hodně o nějakém subjektivním osobním nastavením, protože ten svět je tak bizarní sám o sobě, že to vypadá často jako fikce pro mě. (smích) A pak ty sny, který si složitě vytváříme vypadají často jako realita a mě na tom fascinuje to prolínání. Tím jak je i předmětem této výstavy tak trošku Alenka v Říši divů a svět za zrcadlem, tak je to takový můj svět za zrcadlem. Ta realita a fikce a ty odrazy a průhledy, a to, co je za něčím a vlastně se tam drží. Ale kde skutečně začíná realita a končí fikce je čistě v našich hlavách.
A dneska jste zažila nějaký takový okamžik?
Já si přijdu pořád jako Alenka v Říši divů a všechno mi přijde jako takový zázrak. (úsměv) Primárně příroda sama o sobě, je prostě takový úlet. Teď jsem začala sledovat instagramový profil, kde dává někdo věci pod mikroskop. Třeba šlupku (smích) a já jsem úplně fascinovaná a zvládám na ten profil koukat i hodinu v kuse. Protože ze začátku to vypadá jako něco nudnýho, a pak je to pod tím vlastně všechno barevný. Všechno tohle je pro mě takový malý zázrak. Umění vidím v tom, dokázat se koukat kolem sebe. Tyhle malé věci vidět i v každodenním shonu.

Méně dokumentovat, více říkat věci za sebe
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla v posledních letech zamířit své oko fotoaparátu na ženy, máte k nim blíž?
Logicky ano. Tím, že jsem žena, tak pro mě bylo jednodušší fotit ženy. Líp jim rozumím, vím, že dokážu jít víc do hloubky, ať už se to týká dokumentu nebo pocitu. Před těmi deseti lety jsem začala míň dokumentovat, což je nějaký záznam tý reality kolem nás. A začala jsem spíš něco vytvářet. Což podle mě také přijde s věkem. Kdy člověk chce ty věci za sebe i říkat a nejen zaznamenávat to, co je daný. A samozřejmě když mám vizualizovat jakoukoliv emoci, tak si logicky vyberu ženu, protože mi to je nejbližší. Já si teda i vybírám typově podobný modelky jako jsem já, protože pak se mi to dělá mnohem snáz. Mohu se lépe vcítit a rozhodně se k nim dostanu blíž.
A děje se to i když přijdu do prostředí, kde jsou ženský. Když jsem dělala třeba fotoprojekt ve věznici ve Světlé nad Sázavou, tak mě ženský přijímají úplně jinak, než kdybych přišla do mužský věznice. Nabízeli, abych šla ještě do Brna dělat jednu story, ale já prostě když přijdu mezi chlapy, tak jsem chodící show, že jo, takže nevyfotím nikdy nic. I když s těmi ženami to také trvá v tom vězení. Navíc jak je to uzavřený prostor, tak se na mě všichni soustředí, protože jsem jediná zábava. Ale pořád si mě ty ženy pustí blíž k sobě a nejsem pro ně tak rušivej prvek.
Nejtěžší vztah je stejně sám se sebou
A kamarádíte se ženami?
Ano, já už mám tak od svých dvaceti partu asi dvanácti holek, se kterými se vídáme docela často, slavíme spolu narozeniny a je to takový blízký okruh. A stejně tak, jako mám spoustu holek kamarádek, tak mám taky kluků. Fotografové jsou třeba většinou chlapi kolem mě. Hezký vztah mám i se svou kočkou, ale také má své momenty (smích). Je to člověk od člověka hlavně, určitě se to nedá v mém případě dělit genderově. Nejtěžší vztah je stejně sám se sebou.
Ptám se vlastně proto, že když jste opustila bouřlivé prostředí reportážní fotografie v konfliktních oblastech a šla jste fotit něco klidnějšího, hlavně ženy. Tak si říkám, jestli to s tím nemůže souviset, protože jste se předtím přece jen pohybovala hodně v mužském prostředí…
Přemýšlím, ale nemyslím si, že by to mělo souvislost. Ono ty ženy nejsou většinou klidnější prostředí (smích). U mě to asi přišlo i věkem, protože jsem si uvědomila, že záleží u reportáže na tom, jak blízko se je schopen člověk dostat k lidem. A tudíž logicky mi z toho vyplývá žena, protože je to pro mě ten nejbližší navazovatelný kontakt. Dokážu pochopit druhou stranu a zase ta druhá strana bude mít mnohem menší problém, když bude focena jinou ženou. Je to i nějaká moje vizualizace.

„Samu sebe nefotím, přestože by to bylo nejjednoduší.“
Já v reportážní fotografii vnímám, že musí být i velká bariéra v přiblížení se lidem, znalost cizího jazyka, není to tak?
To samozřejmě také, ale nad tím člověk ve dvaceti nepřemýšlí, chce se osvobodit, dobýt a poznat svět. To se s věkem pro mne hodně změnilo. Po těch letech ve zpravodajství věřím, že to, co nás přežije, budou fotografie c obyčejných věci. Protože ta doba se tak rychle mění…já jsem třeba dělala dva a půl roku dokument z nemocnice. Tedy o tom, jak vypadá ta druhá strana, jak to vypadá tam, kde to pacient běžně nevidí. A říkala jsem si, že tohle zrovna bude za sto let vypadat úplně jinak, je to jeden z oborů, který se neuvěřitelně mění. Takže tyhle běžný věci, který mi teď vlastně nevnímáme, tak to bude pro lidi zajímavý vidět. Války a konflikty budou pravděpodobně vypadat asi pořád stejně, tam se moc nemění. Baví mě každodenní život, nebo témata která nejsou úplně běžně přístupný, jako je právě nemocnice nebo věznice. Západů slunce už bylo nafoceno podle mě dost (smích). A tenhle druh projektů mi zrovna teď dává smysl.
Vy jste zmínila, že vám jsou ženy blíže a dokonce si je často vybíráte i typově stejné, fotíte někdy sama sebe?
Ne. Nedělám to, tisíckrát mě to napadlo, přestože by to bylo nejjednodušší. Protože někdy člověk najde místo, lokaci, hezky tam svítí světlo a já si řeknu, že kdybych tam někoho měla, tak by to bylo skvělý. Ale u tý fotky je důležitých tisíc věcí, světlo, kompozice, daný moment a to já prostě ze stativu neudělám. A navíc já nejsem modelka. Neumím se ani pořádně postavit. Není to jenom o tom, že se člověk zatváří. Takže mě baví si toho člověka režírovat a mít ten prostor si volně manipulovat s foťákem. Být flexibilní a přizpůsobit se tomu, co se děje, což sama se sebou nikdy nedokážu.

Emoce vyjádřené pohybem, světlem a náladou
Ale to je taky takový trošku paradox, že jo, vy pracujete hlavně s modelkami, ale vaše fotky nepůsobí jako pečlivě nachystaná kompozice, ale spíše jako momentky. Navíc jsem někde četla, že fotíte akty, s tím já osobně nesouhlasím…
Ne, ne, to máte pravdu, a není to ani akt. Teď jsem se to nedávno snažila vysvětlit studentům. Že to, že ty holky jsou nahý neznamená, že bych chtěla dělat akty, ale že se snažím dostat k nějakému pocitu nebo emoci. Fotka je jediná zmražená vteřina. Každá věc na ní je důležitá, každý detail, kus oblečení i šperk už je něco zavádějící někam. Snažím se o co nejčistší zobrazení, abych se dostala k podstatě. Ale nikdy to nemělo nic společného s aktem, já si myslím, že ženský tělo je překrásný samo o sobě. Je sice možné, že k aktům časem dojdu, ale myslím si spíš, že ne, že to nechám fotografům mužům (smích). V mém případě je to nějaká práce s pocitem, kterou si nesu z dokumentu. Mám ráda tu živost, která nevypadá stylizovaně, chci ztvárnit nějaký pocit a přenést ho na diváka. V tom případě za mne nejlépe funguje momentka, i když uměle vytvořená. Často je to boj, protože holky přijdou a jsou vytrénovaný na nějaký pózy a že se mají koukat do objektivu. Je neuvěřitelné, jak je pak těžké tuhle rutinu rozbít a dovést je k něčemu jinému. Mnoho fotek skončí v koši. Pokud se člověk snaží ztvárnit nějaké svoje emoce, je těžké to vysvětlovat někomu dalšímu. Občas musím vypadat jako blázen a v procesu vidím finální výsledek jen já. Je v tom koncept a princip, který funguje pro mě a já to v tom cítím. Já stylizovanou fotku uznávám, ale nevěnuji se jí, prostě to v tom nevidím a necítím. Emoce jsou pro mne vyjádřeny pohybem, světlem, náladou.
„Lidé už se nechodí dívat na výstavy, aby viděli něco nového.“
To je vlastně velmi patrné na vaší nynější výstavě, začala jste tisknout na velmi nestandardní materiály…
Velmi nestandardní (smích), divím se, že to nenapadlo nikoho dřív. Materiály byly náhoda. Jako většina fotografů máme zafixované, že fotka musí být kvalitně vytištěná, na kvalitním papíru. V té škole jsem měla hrozně dlouho problém třeba jenom oříznout fotku. Roky jsem nedělala výřezy vůbec, až noviny mě to naučily. Samozřejmě v nás vybudovali nějaký respekt k tomu, jak má fotka vypadat. Jenomže ta doba se tak strašně změnila…teď denně na Instagram padne miliony fotek a lidi jsou přehlcený a unavený. Mě samotnou už nebaví koukat na fotky, s výjimkou pár skvělých fotografů, rodiny a přátel, všichni jsme přehlceni (smích)
Lidé si neuvědomují, že ta doba, kdy museli chodit na výstavy, aby novou věc, obraz, fotografii, sochu, vůbec viděli, ta je dávno pryč. Byla to jediná možnost, jak vidět něčí novou práci. Pokud člověka chcete na svou výstavu nyní vytáhnout, tak to pro něj musíte udělat interaktivní. Vtáhnout ho do toho, zprostředkovat nějaký pocit. Tím neříkám, že by se neměly dělat výstavy, ale doba je jiná. Je potřeba se nad tím zamyslet a začít se trochu přizpůsobovat.

A vaše cesta jsou nyní právě nestandardní materiály?
Ty nové materiály přišly s přípravami výstavy v klášteře Rajhrad. Padaly tam stěny, nebyla tam okna…uvědomila jsem si, že mi ty zarámované fotky zvlhnou a zvlní se. Takže jsem nad tím začala uvažovat jinak. Holky přes látky často fotím, takže jsem vzala ty látky a znovu jsem recyklovala nápad ještě jednou v postprodukci. A pak jsem začala pracovat i se světlem prostoru, aby to procházelo fotkami a všechno se prolínalo. Nebo jsem stavěla fotky za sebou na plexisklech a kolážovala je přímo v prostoru. Rajhrad byl hlavně tapety,to bylo nejjednodušší, látky do prostoru. Vlastně jsem chtěla udělat takovou novodobou výzdobu kláštera pomyslnými madonami, které tam zapadnou. Soubor byl hodně o odcizení, odpojení nejen po covidu. Ale i díky internetu a sociálním sítím se lidé čím dál tím víc izolují. A klášter je pro mě mekka izolace. No a najednou jsem zjistila, že to strašně funguje. Prostor podpoří emoci, kterou já chci přenést na diváka. Ve chvíli, kdy člověk začne tohle jednou řešit, tak naráží na milion věcí, co se s tím dá dělat dál (smích). Pak přišly 3D tisky, gravírování do plexiskla a dalších asi ještě šest věcí.
Nestandardní materiály a zrecyklované nápady
Takže se je na co dále ve vaší tvorbě těšit…
Jo jo, to je.
Ale asi neumíte dělat všechno sama nebo ano?
Jasně, že ne, já mám strašné štěstí, že jsem obklopená skvělými lidmi. Ale to je první věc, co jsem říkala, když jsem se vracela, že bych chtěla tým, někoho, kdo bude skvělý. Na ten dokument jsem sama, neviditelná a nejraději bych někde levitovala. Ale naopak za tímhle je tým a spousta práce. Mám štěstí, že mám přítele, kterými vypomáhá a na většinu mých šílených nápadů řekne, že nic není problém. Důležité je najít ty lidi, které to baví stejně jako mě. Mám kolem sebe lidi, kteří posouvají mě, doufám, že i já je zpětně. A až ty lidi jednoho dne nebudu mít, tak budu možná fotit kytky někde na Šumavě. (smích) Můj tým je skvělý, rozhodně nemůžu říct, že je to jen moje práce, je to naše společná práce.

Čím byste byla, kdybyste nebyla fotografka?
Já od první třídy, věděla, že fotografkou budu. Nevím, opravdu nevím. Asi zahradnice, miluji květiny a chodím se třikrát denně dívat na balkon, jak rostou. (smích)
Nechat se chytnout za srdce a levitovat
Výstavu Alžběty Jungrové “Já věřím”/ “I believe” je možné navštívit do 15. října každý den kromě pondělí od 14:00 do 20:00. Vstupné činí 250,-. Najdete ji ve Staré prádelně VFN na Karlově náměstí, ideální je využít vstup přes Faustův dům. Určitě si tuto krásnou a netradiční výstavu nenechte ujít! Jak sama Alžběta říká, zaměřuje se na všechny smysly a emoce. Mnohé také zajisté, stejně jako nás, chytne za srdce.