Vítěz zlatého studentského Oscara Viktor Horák se v rozhovoru ohlíží za úspěchem svého filmu Krajan, který natočil společně s Pavlem Sýkorou pod záštitou písecké FAMO. Prestižní ocenění za krátkometrážní film Krajan je pro něj nejen satisfakcí za roky dřiny, ale i poctou celému štábu. V rozhovoru popisuje, jak jej inspirovaly sudetské reálie a historické události, proč je pro něj důležitý divácký přesah a jak během natáčení bojoval s časem a podmínkami. Co považuje za klíč k úspěchu na mezinárodní scéně a jaké příběhy by chtěl vyprávět dál? Ponořte se do jeho pohledu na tvorbu i osobní ambice.
Otázky na inspiraci a tvorbu
- Gratuluju ke studentskému Oscarovi! Jaký je to pocit získat tak prestižní ocenění? Co pro tebe znamená?
V první řadě se jedná o obrovskou satisfakci za ty roky práce, dřiny a studia. Především je to ale pocit zadostiučinění pro naše rodiny, přátelé a hlavně pro celý štáb. Tato cena je snad i důkazem toho, že těch pět let na filmové škole stálo za to.
- Můžeš nám přiblížit svůj vítězný film Krajan? Co tě nejvíc inspiruje při práci na filmech a jak tě napadlo vytvořit zrovna tenhle příběh?
Na začátek se sluší dodat, že film Krajan jsem natočil společně s režisérem a kameramanem Pavlem Sýkorou. Jedná se o komorní konverzační drama, které se odehrává během posledního Silvestra za 2. světové války v lesích na Plzeňsku. Během sněhové bouře se setkává důstojník SS Konrad Neumann s židovským vdovcem Petrem Bernátem. Oba muži pochází ze Sudet, ale jeden z těch českých a druhý z těch německých. Proto je více než nasnadě, že řeší sudetskou otázku a čím více se blíží ke dnu trnkovice, tak tím ožehavější téma přichází.
Já osobně se nejvíce inspiruji v reálném životě či v historii. Je to logické i tak trochu klišé, jelikož ty nejlepší příběhy píše sám život. Příběh Krajana přišel původně od Pavla, jelikož první myšlenka na náš snímek vznikla krátce poté, co Rusové agresivně napadli Ukrajinu. Chtěli jsme nějakým způsobem reflektovat tento konflikt, ale velmi rychle jsme dospěli k českým reáliím. Je to ostatně logické, protože já i Pavel pocházíme ze Sudet. Původní námět obsahoval více akce a chvíli jsme uvažovali na propojení s příběhem Anthropoidu a parašutistů. Nakonec jsme ale film museli zjednodušit a okleštit, čímž vznikla myšlenka na jednoduchou story o dvou naprosto odlišných lidech v jedné chatě.
- Jak bys popsal svůj tvůrčí styl? Máš nějaké vzory mezi režiséry nebo filmy, které tě ovlivnily?
Snažím se být rozkročený mezi více žánry či styly, ale nejvíce mě zajímají temnější žánry jako jsou thrillery a detektivky. Ideálně, když to vychází z reálných událostí. Nejdůležitější je ale podle mě divácký přesah. Nejsem velký fanoušek arthousu a uměleckých filmů, které si autoři točí víceméně pro sebe. Film je velmi drahé a náročné médium, podílí se na něm hodně lidí a vzniká velmi dlouho. Proto si myslím, že filmy by se měly točit pro širokou diváckou skupinu. Mým nejoblíbenějším snímkem je Apocalypse Now od Francise Forda Coppoly, který zde geniálně skloubil válku ve Vietnamu, novelu Srdce temnoty od Josepha Conrada a ty nejlepší songy od Doors. Také mě velmi uhranul moravský western Je třeba zabít Sekala od Vladimíra Michálka a Jiřího Křižana ukazující jak hrůzy minulého režimu, tak zlo mezi obyčejnými lidmi na vesnici na půdorysu takřka antického dramatu.
- Jelikož jsi i scenáristou, na co se v příbězích, které vyprávíš, zaměřuješ nejvíc? Existuje něco, co bys chtěl divákům svými filmy předat?
Jde mi hlavně o dobré, divácké a zajímavé drama a silné emoce. V kostce je nejdůležitější dobrý příběh a pak ony emoce jako je strach, vzrušení, pobavení či rozrušení. Vždyť úplně stačí, když se divák zasměje, ukápne mu slza, vyjekne nebo zavře oči. Nejdůležitějším aspektem je, aby se divák během projekce nedíval na hodinky a cestou z kina o filmu alespoň trochu zapřemýšlel.
Otázky na proces a výzvy
- Byla během natáčení nějaká klíčová lekce, kterou sis odnesl? Něco, co tě změnilo jako tvůrce?
Naše natáčení probíhalo na konci března 2023 ve skanzenu, kde nebyla žádná elektřina a topení. Navíc to bylo studentské natáčení, takže hodně punk a lowbudget. Tudíž nejklíčovější lekcí bylo postarat se o herce a vůbec to všechno stihnout natočit, protože jak už to na studenťácích bývá, tak nikdy není čas. Do posledního natáčecího dne jsme bojovali o poslední vteřiny. Mnohdy to už vypadalo, že nestihneme natočit všechny scény, ale nakonec jsme to nějakým způsobem zvládli. Takže boj s časem byl tím hlavním bodem, který člověka změní. Jako tvůrce jsem si odnesl konečně pořádnou práci s herci, jelikož můj a Pavlův předchozí snímek Mému budoucímu já byl spíše obrazová báseň, zatímco Krajan je velmi herecký film a na Jiřím Štěpničkovi a Pavlu Baťkovi stojí i padá.
- Co považuješ za klíč k úspěchu na mezinárodní scéně? Máš nějakou radu, nebo tip pro ostatní mladé tvůrce, kteří teprve začínají?
My jsme o našem filmu v rámci mezinárodní scény nijak více nepřemýšleli. Krajana jsme natočili takovým způsobem, aby jsme s ním byli spokojeni hlavně my a snad i diváci. Takže žádný “klíč k úspěchu” nemám. Myslím si, že to je z velké části o tom, být ve správný čas na správném místě. Ale sluší se dodat, že je potřeba mít přenosný a snad i nadčasový příběh, který je funkční i za hranicemi. Sudety sice na první pohled nevypadají jako univerzální story, ale když se podíváme na dění v Donbasu nebo na Blízkém východě, tak je patrné, že určité paralely tam jsou.
Otázky na budoucnost a osobní cíle
- Jaké jsou tvé osobní cíle jako režiséra či scénaristy? Máš vysněný projekt nebo metu, kam bys chtěl kariérně dospět?
Máme několik rozpracovaných filmových a televizních projektů, které jsou zatím ve fázi vývoje a shánění partnerů, producentů a sponzorů. Mezi mé nejosobnější projekty patří tři věci. Jedním je temná pohádka na motivy příběhů o Krakonošovi a Rýbrcoulovi, druhým je kriminální thriller ze Šumavy, který se také vrací k sudetské historii. Mým největším srdcovým projektem je ale celovečerní film inspirovaným mou rodnou vesnicí. Jedná se o drama z podkrkonošské obce, kde se během jednoho víkendu na vesnické akci potkávají dvě znesvářené rodiny. Během bujarých oslav dojde na staré křivdy, hospodskou rvačku a linku alá Romeo a Julie. Vše na pozadí ztráty jedné habsburské helmy.
- Říká se, že film dokáže měnit pohledy na svět – máš pocit, že tvoje filmy by mohly mít na diváky podobný dopad?
To je velmi silné tvrzení. Nicméně já spíš doufám, že mé filmy mohou divákům nabídnou nový, jiný a snad i osobitý pohled. Nevím, jestli dokážou změnit někoho myšlení. Ale věřím, že mu mohou ukázat něco nového a minimálně jiného.
- Jaká byla nejdůležitější zkušenost, kterou sis během studia a práce na filmech zatím odnesl?
Jednoznačně to je komunikace s lidmi. Ať už s kamarády, tak se spolupracovníky, sponzory či pedagogy. Filmová branže je především o lidech, komunikaci a spolupráci. A také si odnáším více než milé a nostalgické vzpomínky na Písek. Hlavně na ty hospodské tahy v Pod čáře.
