Herečka, malířka a upcyklační designérka. Anna Jeníková balancuje mezi klidem ateliéru a ruchem natáčecích dnů, kde místo štětců sahá po emocích a rolích. V otevřeném rozhovoru mluví o svém specifickém způsobu tvorby, osobních milnících i o tom, proč se naučila mít ráda castingy a jakou roli v jejím životě hraje maltézáček Čenda. Přiznává, že trpí „imposter syndromem“, miluje absurdní momenty z placu a těší se na svou červnovou vernisáž. Anna je důkazem, že osobní cesta k umění může být klikatá, ale inspirující.

Jak se tvé umělecké aktivity, herecké vystoupení a malířská tvorba, ovlivňují navzájem?

Doplňují se energeticky – období klidu versus akce. Život na place nenabízí moc osobního prostoru, a tak se ráda uzavřu do samoty. Vezmu štětce a barvy, pustím hudbu a tvořím. Cítím se větším pánem (tvůrcem) než jako herečka, kde mi okolí určuje mantinely. Nicméně po delší době v ateliéru mi začne chybět životní ruch, práce s lidmi a dojde mi inspirace. Takže nějaká vyvážená kombinace obojího je za mě ideální.Zcela přirozeně také začala vznikat série obrazů „Almost Famous“, která ztvárňuje vtipné až absurdní situace a hlášky z castingů a placu. Když tak nad tím přemýšlím, obě aktivity mi pomáhají nebrat se tak vážně, jelikož mě neustále někdo hodnotí a často narážím na odmítnutí. Kdybych to prožívala více, asi ze zblázním. Tím myslím i malování – někomu se obrazy líbí, někomu vůbec. Obojí je hodně osobní věc, která vychází přímo ze mě, a proto se ani nemůžu a nesnažím zavděčit všem. 

Foto: Katarína Mittáková

Můžeš popsat svůj nejoblíbenější moment z natáčení? Co tě při herectví nejvíce naplňuje a uspokojuje?

Tohle vás asi překvapí, ale naučila jsem se mít ráda castingy. Na začátku jsem je nesnášela a byla jsem netrpělivá, to mi zůstalo jen u selftape, tu stále dělám nerada – možná právě proto, že mám tuto aktivitu (herectví) spojenou s lidmi a životem „venku“ a nechci to „nosit domů“. Doma jsem já. Pak už se mi vše míchá moc dohromady, a to nemám ráda.Ale ke konkrétnímu příkladu, bavilo mě, když jsme hrály s Martinou Babišovou role jeptišek. Nedokázaly jsme se přestat smát, jak jsme jedna druhou viděly v tom kostýmu. Takže často nejde o projekt, ale o lidi. (Myslím, že nás nakonec vystřihly a ani ve finální verzi nejsme.) Taky mě moc bavila intimní scéna s Vaškem Matějovským. Byla jsem po těžkém rozchodu a vlastně už docela dlouho sama a vyloženě se na to těšila. Což bylo vtipné, protože za mnou postupně chodili různí lidé ze štábu, aby mě uklidnili a ujistili se, že jsem s tím a oním ok apod. V duchu jsem se smála a užívala si to. Vůbec se za to nestydím. Zároveň kolem sebe vnímám, že je to citlivé téma a může to být traumatické. Já jsem měla štěstí. 

Jaký je tvůj běžný den? Máš 9-5 nebo jsi na volné noze? Jak skloubíš svůj umělecký proces s každodenním životem?

Od roku 2021 jsem na volné noze a musím říct, že si 9-5 neumím představit. Práce u stolu za počítačem pro mě nebyla. Potřebuji být neustále v pohybu (v tom mi pomáhá i můj maltézáček Čenda, se kterým chodím 3x denně na procházku). Každopádně ze zdravotních důvodů nemohu celý den sedět a koukat do počítače, takže vlastně ani nemám jinou možnost. Líbil by se mi nějaký částečný úvazek v kulturní instituci, kde bych pomáhala organizovat zajímavé eventy a mohla se kreativně vyřádit.

Který z tvých projektů ti byl nejvíce blízký srdci a proč?

Aktuálně je to umělecká spolupráce s 1981 a Skoba. Se secondhandem 1981 připravujeme košile a se Skobou skicáky s mými designy. Oboje můžete vidět 5. června 2025 na vernisáži Salon II v M6 gallery, kde také bude vystavený jeden z mých obrazů. Na to se aktuálně těším nejvíc. Vedle toho mě i moc bavilo zahrát si ve videoklipu kamaráda, zpěváka, Piqi Miqi a ve studentských projektech FAMU. Nakonec mi přinesou největší radost tyto malé, ale zato srdci bližší projekty – i proto, že jde často o spolupráci s kamarády. Samozřejmě jsem ale vděčná za všechny komerční spolupráce (a bylo jich za poslední měsíc asi osm myslím), takže se dá říct, že ty mě hlavně živí, a díky nim se můžu věnovat i menším projektům. 

Foto: Terezie Fojtová

Kdo tě v životě nejvíc ovlivnil – jako herečku a jako malířku?

V různých fázích života různí lidé. Jestli to má být někdo z rodiny, tak jsem vždycky cítila, že „to“ proudí z tátovi strany. Bohužel jsme spolu moc času nestrávili. Dlouhodobě a pravidelně jsem v kontaktu jen se svým bratrancem Ondřejem Štveráčkem, který je skvělý saxofonista a dodnes ráda chodím na jeho koncerty. Jednou mi jeho táta řekl: „Ondra svůj talent využil, škoda, že ty ne.“ To se mi tenkrát vyrylo do mozku. Asi jsem ale nevěděla, kde začít, kam se přihlásit a zvolila jsem takovou tu střední cestu, která se mi přirozeně otevřela: gympl, výška, kancl, vyhoření, a pak došlo na slova strejdy a šla jsem hledat a rozvíjet ten „talent“, o kterém mluvil. Vzhledem k načasování mám ale obří imposter syndrom a pocit tak 15letého skluzu (dodává Anna s úsměvem, pozn.red.) Nicméně dále to určitě byli: „Pan malíř“ z Mělníka z kroužku malování. Už nevím, jak se jmenoval, bral nás hodně vážně, i když jsme byly děti. Byl zklamaný, když jsem nepokračovala, ale nevydržela jsem sedět ve škole, a pak ještě na výtvarce. Potřebovala jsem běhat 10 km denně. Paní učitelky francouzštiny na základní škole a na gymplu, bez kterých bych se asi na Sorbonu nepodívala. Obě na mě působily sebevědomě, nenechaly si nic líbit, to bylo inspirující. Moje pařížská rodina, kterou jsem poznala jako au-pair. Zejména maminka Marie, která ve svých 30 letech kompletně změnila kariéru, odešla z Chanelu a stala se šéfkuchařkou. Obdivovala jsem její sebevědomí, kuráž a nenucený šarm. Aktuálně asi lidé kolem mě, jak přátelé, tak občas úplně neznámý člověk na ulici. Proto žiju ve městě. Miluji přírodu a mám ráda klid, ale zároveň z města čerpám inspiraci, takže to vypadá v praxi tak, že mám dny, kdy se stěhuji na českou vesnici, a pak dny, kdy chci odletět na rok do New Yorku. 

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Máš nějaké nové umělecké projekty v plánu?

Všechny čtenáře zvu 5. června 2025 na vernisáž Salonu II do M6 Gallery, kde bude skvělý program. Já tam kromě jednoho obrazu představím i speciální kolekci upcyklovaných košil, které připravujeme se secondhandem 1981, a handmade skicáků značky Skoba. Dále se strašně těším na uměleckou spolupráci a projekt s mojí kamarádkou malířkou Ariel Schleicher, se kterou připravujeme společnou kolekci obrazů. Rozhodly jsme se zaexperimentovat a zkombinovat její storytellingové figurální motivy s mými expresivně abstraktními. 

Jaké profily na soc.sítích máš nyní v oblibě a co bys doporučila našim čtenářům?

Aktuálně mě baví profil Jana Bicana ( https://www.instagram.com/jan_bican ), který mi vnukl myšlenku, že umění nejsou jen obrazy na plátnech v galerii. Líbí se mi jeho široký a pestrý záběr. Určitě taky mladá kurátorka Sarah Adnanová, smekám před jejím nasazením. Právě v květnu (20.5.) se můžete přijít podívat do DSC gallery na její vernisáž. Obecně ráda sleduji, jak si někdo plní svůj sen a vždycky se zaraduju, když vidím ty dílčí úspěchy – třeba právě na sítích. Někomu to nedělá dobře, protože se porovnává. Mně to dodává naději – je to důkaz toho, že dosáhnout svého snu není nemožné. Neříkám jednoduché. Jenom přestat fňukat, nastavit si priority, zvládnout přechodné nepohodlí a jít si za tím ideálně s otevřenou myslí. A nebát se neúspěchu, ten je nejlepší učitel. Také ráda sleduji Criterion Collection, dělám si screeshoty, abych si pak doplnila filmové vzdělání. Spoustu galerií a umělců.Kamarády. A účet pro odreagování rozhodně sousedské Sandokan Bistro! (https://www.instagram.com/sandokanbistro) 

Jak skloubíš svůj umělecký proces s každodenním životem?

To je perfektní otázka – jak to jde. O termínech castingů a natáčení se dozvídám na poslední chvíli, a tak se mi těžko něco plánuje. Jediná moje jistota a rutina je Čenda (můj maltézáček) a každodenní procházky s ním, při kterých mám prostor přemýšlet nad tím, co mě čeká, jak to udělám, kdy apod. Takže takové plánování doslova za pochodu. 

Co tě při herectví nejvíce naplňuje a uspokojuje?

Že můžu střídat charakter a odpočinout si od svého života a od sebe. Jak se mi posouvají hranice hodně hodně daleko. Když se napojím na příběh nebo na druhého člověka (hereckého kolegu) a uvědomím si, že to nehraju, ale že to jsem. Jednou na mě řvali „stop“ a já prostě jela dál, úplně jsem se odpojila od reality. Klábosení s make-up artistkami, to je jako u kadeřnice nebo u psychologa. 

Jaký máš zajímavý moment nebo pikošku z natáčení?

Seriál Stíny v Mlze, kde jsem řídila luxusní sportovní auto a měla jsem přijet na parkoviště před panelákem. Mám sice řidičák, ale neřídím – to jsem samozřejmě zatajila a ve vlaku do Ostravy sjela všechny videa na YouTube, jak se startuje, řídí a zastavuje auto. Když jsme tu scénu dotočili, režisér pronesl něco ve smyslu, že nic pomalejšího v životě neviděl, ale já jsem na sebe byla v duchu pyšná, že jsem to nenabourala. Ještě jsem se pak projela a měla pocit, že jsem znova udělala řidičák. (dodává Anna s úsměvem, pozn.red.)